Takže po shlédnutím reportáže jsem si zapsala spojení a ještě za horka zavolala do Střediska pro výchovu vodících psů. Zrovna měli „čerstvá“ štěňátka k odběru počátkem srpna. Jako vodící psi se většinou používají retrieveři, zejména labrador a golden. Naše štěňata byla vyjímečná tím, že byla kříženci goldena a labradora, úplně první vrh u nás, a proto měla všechna jména od A. Moc jsme si přáli žluté štěňátko a bylo nám jedno jetli to bude kluk nebo holka. Pejsků bylo celkem šest, pět kluků (Albert, Artur, Aramis, Attila,atd) a jedna holka. Z celého vrhu byl jenom jeden pejsek světlý a toho slíbili nám.
A tak jsme si počátkem srpna 1997 jeli pro naše první zvířecí miminko. Pejsci byli po cestě z Moravy v přepravkách a ve staré škodovce dost vyklepaní a vyjukaní. Jen co se v kanceláři trochu rozkoukali, už si je zase nějací úplně cizí lidé odváželi v autech do nových domovů. Výhodou bylo, že pan Piplík byl v té době nezaměstnaný a mohl se malému Albertovi věnovat celý den. Od počátku byl Albíšek nebo taky Bertík naše zlatíčko. Velmi rychle zvládl pravidla čistotnosti a poslouchal jako hodinky. Předvýchova není jen o čistotnosti a poslušnosti, ale má i svá jasná pravidla. Štěně se musí naučit základním povelům a poslušnosti, nesmí být rozmazlené – loudění u stolu, lezení po nábytku, nebo válení v posteli je prostě tabu. A když to někdy bylo těžké, nedat tu a tam nějaký kousek lidské dobroty z talíře, vytrvali jsme a pochvala za dobrou práci nás neminula.
První větší výlet jsem podnikli krátce po příchodu Albíška. Dědeček měl narozeniny, ale kvůli povodním jsme oslavu museli odložit. Vymysleli jsme si, že z Albíška uděláme jako dárek k narozeninám. Dědeček byl bývalý policajt a uznával jedině vlčáky, takže nám bylo jasné, že ho tím naším“ dárkem“ pěkně poškádlíme. A jak to dopadlo ? Přečtěte si příběh o „Pražském vyčůránkovi“.
Po třech dnech se naše návštěva chýlila ke konci. Všimla jsem si, že se Albert neustále drbe a opatrně jsem se zeptala Piplíkovy mamky zdali jejich pes nemá blechy. „ No dovol „ urazila se , „náš Kazan a blechy, kde by je vzal, to on nikdy neměl“. No on možná ne, ale naše malé štěňátko jich bylo plné, takže po návratu domů jsme zaměstnali Difusil, Arpalit a jiné sajrajty a neprodleně zakoupili Frontline. Od té doby si už na nás žádný parazit jen tak nepřijde.
Albert rostl jako z vody, měl kvalitní stravu, dostatek procházek a kopec lásky. Výcvik šel báječně, na pravidelném srazu jsme byli vždy pochváleni, Albert byl prostě vyjímečný. Na procházky jsme chodili pravidelně do Grébovky, kde se vždycky sešla parta pejskařů se svými drahoušky, pejskové si hráli, honili se a nás kolem ani nevnímali, a když někdo chtěl jít domů zavolal na svého pejska třeba „ Sáro ke mně“ nebo „ Harýsku k noze“ jediný kdo opravdu přišel byl Albert, ikdyž na něj nikdo nevolal. On i my jsme byli obdivováni za dobrý výcvik.
Jednou, ještě jako štěně, se Albert někde „začuchal“ a nepřišel ani na opakované volání. Schovali jsme se mu do rozlehlého tisu a pozorovali co bude dělat. Běžel po cestičce, na rozcestí se zastavil, a nevěděl kam dál. Pokud někdo tvrdí, že zvířata nemají mimiku tak buď lže, nebo nikdy žádné zvířátko ani nevidělas z letadla. Albertovi poklesla dolní čelist a v očích se objevil výraz naprostého zděšení, že nás ztratil. Bylo nám ho líto, ale zároveň jsme ho chtěli naučit, že si nás má příště hlídat, ale dlouho jsme to nevydrželi a vyšli na chodníček . Takovou proměnu jste snad neviděli, Albert skákal metr vysoko a měl neskutečnou radost, že nás vidí. Od té doby si nás hlídal jako oko v hlavě a nikdy se už nezaběhl.
Byl opravdu moc milý a hodný ale také velmi pohledný. Dělalo mi dobře, když se za námi lidé na ulici otáčeli a šuškali si „ To je ale krásný pes, ta se má“. Také mě jednou zastavil mladík a s tajemným výrazem ve tváři se mne optal : „ Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“ Trochu mě to vyděsilo, už jednou mě podobným způsobem někdo oslovil a pak se z toho vyklubalo natáčení porna… „ Zkuste to“ pravila jsem. „ Vy máte úžasného psa, co to je rasu?“ Uf, oddechla jsem si a mladíkovi osvětlila původ mého zlatíčka. Díky Albíškovi nám nikdy nechyběla pozornost okolí, miloval lidi a hlavně děti. Ty se na nás v parku vždycky moc těšili a volali „Albert přišel, Albert je tady můžeme si hrát“ a společně se hodně vydováděli. Tehdy naštěstí ještě neplatily z mého pohledu stupidní vyhlášky a tom, že pes musí mít náhubek a vodítko. Nevím jak bych dětem vysvětlila, že nějaká paní z obecního úřadu rozhodla, že to není zdravé aby děti hladily a mazlily psa, který je miluje i když jsou cizí, aby se s ním honily , házeli mu klacek, on ho nosil zpátky. Rád se také mazlil, ale z výchovných důvodu jsme vždy museli k němu dolů na zem. To jsem si často lehla a čekala až mi přijde olíznout nos. A on opravdu přišel a sedl si mi zadkem přímo na obličej, no nebyl k zulíbání ?
Albert byl skoro dokonalý, opravdu skoro. Měl jednu velmi nehezkou vášeň, která nás silně deptala. Rád se válel ve výkalech a konzumoval je. Bohužel ne vlastní, ale lidské… a těch bylo kupodivu v Grébovce docela dost. Jednou na nedělní vycházce k nám přiběhl a stále pomlaskával, pan Piplík si myslel, že má nějaký list přilepený na patro a tak Albertovi hrábl do tlamy. A to neměl dělat. Nebyl to list ale to ono lidské. Zapáchali oba a já se k nim nehlásila. Doma dostal Albert klystýr tlamy,což se mu ohromně líbilo, pan Piplík si vydesinfikoval, desinsektoval a posléze i deratizoval celou ruku, přesto jsem na něj ještě týden nesahala. Albíšek se ještě párkrát vyválel. To pak následovala koupel v Botiči, a další očista doma. Vždycky jsem se vyřádila a jako pomstu jsem Alberta napatlala svými voňavými šampony: „ Chtěl si smrdět, tak teď smrdíš“. Pak jsem s ním pár hodin nemluvila. Jednou mi za to voňavé ponížení rozkousal bačkory. Byla to ale jedna jediná zničená věc za celý rok.
Utíkalo nám to rychle, přišel první sníh, který Albíška velmi překvapil tím, že byl mokrý a studený, ale bylo príma válet se ve sněhu, chytat koule, kousat a zase je plivat. Pečení cukroví s vydatnou pomocí Alberta, zvláště když se něco nepovedlo. Nezapomenutelná byla jeho účast při balení dárků, kdy mi roznášel mašličky po celém bytě, a Vánoce. A pak Velikonoce a s nimi další návštěva rodičů. Tehdy ještě měli kozu a o svátcích byla i malá kůzlátka. Byla roztomilá, když se mi snažila sníst tkaničky od bot, a když to nešlo tak alespoň rozvázat. Albertovi se také líbila, chtěl si s nimi hrát, honil je, ale kůzlata se bála. On si myslel, že to jsou nějací zvláštní psi, ona si myslela, že je to vlk z pohádky a chce je sníst. Byl obdivuhodný v tom jak miloval všechno a všechny. Třeba Dolfíka. To byl kocourek, kterého rodiče zachránili před partou dětí, které se rozhodly ho ukamenovat, protože byl černý. Nehezké zkušenosti z mládí v něm rozvinuly chování ála mrtvý brouk. Takže když ho Brita s Kazanem chtěli prohánět, tak prostě zalehl a „dělejtesisemnoucochcete“. Pesany dloubání do „mrtvého“ kocoura přestalo bavit a šli si hrát jinam. O to větší šok zažil Dolfík při setkání s Albertem. Ten ho sice také honil, ale když ho dohnal, tak do něj vůbec nedloubal, ale láskyplně ho umyl. Šokovaný a oslintaný kocour se pak šel vzpamatovat pod auto, kam za ním nikdo, bez ohledu na úmysly, nemohl.
A najednou tu bylo výročí. Albert měl své první narozeniny. Mám ráda oslavy a proto jsem i Albíškovi jednu připravila. Hosté (naši kamarádi ) vy fasovali žertovné čepičky, a Albert dostal navíc dort. Speciálně pro něj jsem uvařila kuřecí maso, kuřecí játra a spolu s kravími tyčinkami jsem vše zalila vývarem se želatinou. Dort se mu moc líbil a než jsem stačili nastavit foťák, Albíšek ho slupl. Od té doby dostává každý pejsek v naší péči k narozeninám dort, někdy taky dva. Někteří naši známí by chtěli být naše zvířátko.
Pak už čas nezadržitelně spěl k předání Alberta zpět do střediska. Chtěli jsme mu ještě před odchodem udělat radost a vzít ho na dovolenou k moři. Původně i jsme sice plánovali jet sami až po odchodu Albíška, ale dostal se nám natolik pod kůži a do srdcí, že jsem plány z měnili. O tom je ale jiný příběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat